Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Úvod > O rakovině > Glioblastom (nádor v mozku)

Glioblastom (nádor v mozku)

Školní medicína tento nádor definuje jako nádor mozku vycházející z blastomatózních, mezenchymálních a gliových tkání. Gliové buňky vyživují, chrání a jinak podporují nervovou mozkovou tkáň. Incidence v ČR, tedy počet na 100 000 obyvatel, se uvádí mezi 4–6 případy za rok, jejich počet se však stále zvyšuje. V Německu je incidence 8–10 případů na 100 000 lidí ročně, nejčastěji jsou postiženy děti do 10 let a dospělí od 60 do 75 let.
Glioblastomy vypadají v různých stadiích různě, a proto není úplně jednoduché je správně diagnostikovat. Jednou z indicií, že se jedná o glioblastom, jsou nekrózy (mrtvé buňky) v některých částech tkáně.
Diagnostickými metodami jsou zde vedle neurologických vyšetření především vyšetření poskytující obraz poškozené tkáně, a to především kvůli velkému počtu různých diagnóz. Takže EEG (elektroencefalogram), AEP (akusticky evokované potenciály), VEP (vizuální evokované potenciály), SEP (senzorické evokované potenciály), CT (computerová tomografie), vyšetření krve (např. rakovinové markery), MR (magnetická rezonance), angiografie (vyšetření cév kontrastní látkou), PET (pozitronová emisní tomografie) a samozřejmě také biopsie.

Jedinou kauzální (podpůrnou, pouze symptom odstraňující) terapií je podle názoru školní medicíny operace. Současně s tím je však v medicínské literatuře popisováno, že glioblastomy se po operaci na 100 % vždy vrátí. Často ani operace není možná, protože je nádor příliš velký, nebo se onkologové domnívají, že se operace nevyplatí, jelikož nádor prorůstá např. až do bazálních ganglií. (Bazální ganglia jsou součástí šedé hmoty koncového mozku zevně od thalamu. Jedná se o vývojově staré struktury. Uplatňují se při vytváření a řízení pohybu, podílejí se také na kognitivních funkcích a funkcích limbického systému.)
Školní medicína většinou vychází z toho, že jestliže je to možné, má být masa nádoru operací zmenšena. Na základě faktu, že se glioblastom na 100 % vrátí, nemohu s tímto názorem souhlasit. Tento můj názor podporuje moje zkušenost s pacienty s touto diagnózou, kteří se nádoru „zbavili“ bez operace.
Velice znepokojující je ale jiná věc: jestliže člověk mluví o glioblastomu s alopatickým lékařem, neuslyší od něj nic, co by mu dávalo nějakou větší naději. Podle mého názoru to není proto, že by glioblastomy byly daleko agresivnější než ostatní nádory, ale proto, že metody školní medicíny spočívající pouze ve zničení/vyoperování nádoru, a to je metoda, která je u nádorů mozku odsouzena k neúspěchu. Jestliže se nezmění pohled lékařů školní medicíny na tuto problematiku, nebude nikdy léčba glioblastomů úspěšná.

Chemoterapie je při této diagnóze nabízena pouze mladým pacientům v dobrém tělesném stavu. Většinou se používají tyto látky: VM-26, ACNU, BCNU a kombinace z Procarbazinu, CCNU a Vincristinu (PCV). Možné jsou i vysoké dávky MTX (methotrexát).
Dodnes však neexistuje jediný důkaz, že tento postup má – co se týče doby přežití – nějaký smysl. Místo toho, aby si onkologové konečně přiznali, že chemoterapie je v případě glioblastomů naprostým selháním, využívají tito „odborníci“ situaci k rozsáhlým experimentům. Jak daleko to vede je zřejmé ze studií o terapii vysokými dávkami MTX (methotrexát), kdy jsou postižení pacienti „přemlouváni“ k účasti ve studiích pomocí argumentu, že neexistuje žádný jiný způsob léčby glioblastomu. Jestliže tento argument od nějakého lékaře uslyšíte, pak se ho zeptejte, zda tím myslí metody školní medicíny, anebo prostě žádné jiné nezná. I pro tuto diagnózu existují úspěšné terapie, několikrát to dokázal nejen Dr. Burzynski z Texasu.

Ozařování ionizujícím zářením hraje v případě glioblastomu daleko větší roli než chemoterapie. Dnes se většinou používá teleradioterapie, tedy radioterapie za pomoci lineárního urychlovače nebo kobaltového ozařovače. Zvláštní formou teleterapeutického přístroje je i gama nůž. Betatron neboli kruhový urychlovač, se používá stále méně.
Při ozařování paprsky buď zasahují celý mozek, nebo míří pouze na nádor. Při ozařování celého mozku musíte vzít na vědomí, že radioaktivní paprsky zabíjí hlavně buňky, které jsou výborně zásobovány kyslíkem, tedy ZDRAVÉ buňky. A podle toho, co víme, to (dobré zásobování kyslíkem) není právě případ rakovinových buněk. I proto se vyskytují velice často vedlejší účinky, např. tvorba velkých otoků, s tím se musí počítat. Zajímavé je i to, že k vedlejším účinkům ozařování mozku patří i zrychlená tvorba dalších nádorů. To zdůrazňuji proto, že lékaři tento fakt pacientům často vůbec neřeknou.
Postupně se objevují další druhy ozařování, např. stereotaktická radioterapie (do malého cílového objemu postižené tkáně se přesně dodá vysoká dávka záření), interní radioterapie s radionuklidy, jako je radium 226, iridium 192, césium 137, kobalt 60, zlato 198 nebo jód 125. Také se vyvrtá otvor do lebky a operativně se katetrem do tumorové tkáně implantují kuličky nebo tyčinky radionuklidů (Seed Implantation).

Existují studie, při kterých pacienti po těchto terapiích žili déle, a to se dalším pacientům také stále zdůrazňuje. Kromě výše uvedených argumentů se ale nikdy nemluví o tom, že žít déle zde znamená žít déle jen maximálně o několik málo týdnů a že existuje riziko růstu tumoru. Dále je nutné se zamyslet nad otázkou, zda je vůbec možné se někdy po ozařování uzdravit.